Eva Kantůrková, čte Jana Štěpánková : Přítelkyně z domu smutku

"Tato kniha vznikala živelně. Natolik živelně, že jsem o jejím vyznění přemýšlela až ex post. Většina
knih, románových i povídkových, se utváří postupně, narůstají od nápadu a celkové představy
situacemi jednotlivých figur, mnohdy autor ani neví, kam ho postavy dovedou. Tato kniha není
fabulovaná, postavy v ní jsou dané, i prostředí a čas, i situace. A taky vyznění. Vznikla jako dobrý
způsob, jak se vyrovnat s hlubokým traumatem. Zjistila jsem, že při hledání přesných slov, kterými
bych prožité trápení vyjádřila, se trauma postupně zhmotňuje, osamostatňuje se ode mě a odchází
do minula. Je to skoro tak, jako kdybych příběh pouze psala a neprožila. Trauma vyvolalo nezvyklé
prostředí a nečekané zážitky. Příběh se odehrává na konci světa, ve světě zabsolutizovaného násilí,
a já po napsání knihy zjistila, že snad žádné jiné prostředí není tak velkou autorskou příležitostí.
Nikde jinde bych se nesetkala s lidmi tak rozdílnými, a současně tak otevřenými. Má hlavní
autorská i lidská zkušenost byla, že právě nezakrývané násilí a ponižující bezmoc probouzejí
upřímnost a pochopení. Když jsem pak přemýšlela o podobách přítelkyň, uvědomila jsem si hlavně
to, že v knize neobjevuji uměle „perličku na dně“, ale že se mi v postavách přítelkyň a v jejich
případech a příbězích vnutila do textu sama podstata lidství. To stálo za přemýšlení. Nebyli to žádní
andílkové, ty mé přítelkyně, některá byla hodně zkažená a byla ve vězení právem, byla by v něm i
dneska. Ale ta veliká úzkost, kterou násilí, bezmoc a i konec nadějí vyvolávají, ze dna duše
přivolávají i všechno to dobré, co lidství představuje. Darovaná cigareta tam znamená víc, než
kdovíjaký lidumilný program; nebo například přiznání, „nevěřte mi, protože na vás donáším“, vydá
za všechny modlitby. Tím nechválím vězení, zejména ne to totalitní; tím chválím lidi. Jejich
možnost stát se lidskými." (Eva Kantůrková)

Čte Jana Štěpánková
Délka nahrávky 5 hodin 16 minut